Příběh o neplodnosti, (ne)vyléčitelné nemoci a zázračném těhotenství

Předsudky a domněnky – slova, která umí často hodně zranit. Zejména, pokud je vysloví naše nejbližší okolí. Zraní tím naše vnitřní bolesti a sny. Sdílím s vámi své příběhy, které se často potýkají s nepochopením a kritikou, stejně jako možná ty vaše, které prožíváte.

„Opravdu jsi těhotná? Tak brzo?!“

„Vždyť jste spolu teprve krátce, co Tě to napadlo?“

„Jako vážně? Co když se rozejdete, vždyť se skoro neznáte.“

„No, moc se z toho neraduj, taky můžeš zase hezky rychle potratit.“

Není potřeba se před takovými názory obhajovat ani vyjadřovat více do hloubky. Kdo chce, sám se zajímá o detaily a informace, které se skrývají za dost možná zdánlivě „obyčejným těhotenstvím“. Ono ale zase tak obyčejné být nemusí…

Funkční neplodnost

Je to již pár let zpět, co jsem s velkým zármutkem skrze velice bolestivou menstruaci zjistila, že trpím tzv. „funkční neplodností“. Tento stav bývá nejčastěji způsoben nerovnováhou, přetížením psychiky a typickou změnou postavení pánve i jejích jednotlivých částí.

Asymetrické postavení pánve způsobí nerovnoměrné napětí svalů pánevního dna a jeho vazů. Také děloha je v určitém napětí, a proto nemůže oplodněné vajíčko přijmout. Pokud se tak stane, žena buď neotěhotní nebo rychle potratí, což se stalo i mně před dvěma lety. (Zdroj: www.fyziosvet.cz/clanky/funkcni-zenska-sterilita)

Více o mém samovolném potratu se dočtete v tomto článku. Jak jsem se s potratem vypořádala po psychické i duševní stránce, najdete tady: Proč moje děťátko nepřišlo na svět.

(Ne)vyléčitelná nemoc

Krátce po tom, co jsem mimoděložně potratila, začalo se moje fyzické zdraví rozpadat jako domeček z karet. Každý den byl těžší a těžší… Střeva přestala plnit svoji funkci a já se tak ocitla na pokraji vlastních sil i svého života s váhou 47 kg.

O pár týdnů déle jsem se dozvěděla, že se u mě projevil tzv. „Syndrom propustného střeva.“ Jídlo se mi stalo hlavním nepřítelem, ale také lékem. Na cestu mého léčení pokračujte tudy.

Naděje umírá poslední

„Když jsem neumřela po předchozí zkušenosti, můžu najít i cestu k těhotenství a nechat duši miminka, aby sestoupila do mého těla.“

I přesto, že mě lékaři v minulosti upozornili na podezření rakoviny děložního čípku, nechtěla jsem se svého přesvědčení, že jednou budu přirozeně těhotná, vzdát.

V hlavě mi zněly slova jedné ženy, které jsem věřila stejně tak moc, jako sobě, svému tělu a léčitelům, kteří mi pomohli na cestě k uzdravení.

Návrat k sobě

Říká se, že nemoc člověka změní. Ano, je tomu opravdu tak, ale záleží na tom, jestli k lepšímu nebo k horšímu. Moje nemoc mi pomohla propojit se s mým nitrem, být tu víc sama pro sebe a věřit v zázraky života.

Přečetla jsem spoustu knih a poslechla hodně naučných podcastů a vyslechla si názory inspirativních lidí. To všechno mi dalo novou energii, směr i vytyčilo nové cíle. Změnila jsem se tak moc, jak jsem to cítila, hlavně po stránce duševní.

Láska na vlnách přehrady

Když jsem konečně pochopila, co od života chci a kam jdu a jaké lidi pro svůj seberozvoj hledám, vstoupila do mého života láska. Náš příběh by vydal slov na článek… jednou o něm jistě napíšu.

Jen v krátkosti – bylo to jako z amerického filmu – plné výzev, překážek a romantiky. Jednoduše řešeno, naše první rande se odehrálo na Orlické přehradě na lodi mého táty. Ztroskotali jsme.

Nešel nám nastartovat motor a zpět do kempu jsme se plavili za pomoci vesel. Cesta vypadala na minimálně hodinu a půl aktivního veslování a vítr, který foukal naproti, nám to moc neulehčoval.

Pořád jsem čekala, kdy se začne rozčilovat nebo křičet nebo jinak negativně komentovat nenadálou situaci. Nic z toho se ale nestalo. Prostě byl milý, zajímal se, zda jsem v pořádku a přemýšlel, jak nás dostat zpátky. V ten moment si získal moje srdce i duši.

Nakonec nás musel cizí pár odtáhnout na laně na břeh, kde již netrpělivě přešlapoval můj táta.

Štěstí přichází ve zvláštních okamžicích

Nečekala bych, že krátce po našich příjemně strávených chvílích, nám do života přijde nečekané štěstí, kterému bije malé srdíčko uvnitř mého těla.

Našla bych spoustu slov, kterými bych tento neočekávaný „stav“ mohla vyjádřit. Jak tomu už ale bývá, nežijeme na tomto světě sami, a proto si musíme nejdříve vyposlechnout věty a fráze, které jsem uvedla na začátku tohoto článku.

Závěrem bych k tomu dodala, že si málo vážíme zázraků, které se nám samotným i lidem kolem nás dějí.

„Nene, to jako vážně?! Anet, mám z toho takovou radost, že se to povedlo.“

„Uff, cože? To snad není ani možný. To je nádherná zpráva!“

„Bez doktorů? Jenom tak se to z ničeho nic povedlo? No to je skvělý.“

„Tak to je úžasná zpráva. Evidentně je to ten pravý, který měl přijít, aby mohlo přijít i miminko, gratuluji.“

Kdo stojí za malým zázrakem?

Úžasný žena, kamarádka a fyzioterapeutka @Vendulka Johanes. Díky metodě Ludmily Mojžíšové, kterou s láskou předává nám „neplodným“ ženám, může v mém bříšku růst vytoužené štěstí.

Druhé a ne méně významné děkuji patří mému partnerovi a budoucímu tatínkovi našeho společného pokladu.

Jedinečnost každého z nás

Nepotřebuji, aby mě lidé obdivovali, shazovali nebo kolem mě jednoduše našlapovali po špičkách. Přála bych si, aby na sebe, svůj život i životy ostatních nahlíželi s respektem a úctou. Nikdy totiž nevíte, co se za jejich příběhem skrývá, a jak těžkou měli nebo stále mají životní cestu.

Mě osobně na lidech vždycky zajímá: Jedinečná minulost, trauma z dětství a životní příběh. Jen tak dokážu ostatním kolem sebe a hlavně sama sobě opravdu porozumět.

Děkuji, že jste se dočetli až sem. Vážím si času, který jste věnovali přečtení mému článku a příběhu, který je pro mě velice cenný.

Mějte krásný den.

Vaše Aneta